Boží muka ve Vrbici
Monika Weinerová | 25. září 2019 13:18

Boží muka ve Vrbici u Hořoviček. O těch od nás určitě neslyšíte poprvé.  V obci působí spolek Zachraňme Vrbici a to je potom radost pomáhat, když jsou v místě  aktivní lidé.  Nejprve jsme přispěli na opravu okna zdejšího kostela. Kostel se  postupně opravuje a my jsme si chtěli zkusit vybrat peníze na něco dalšího. A přímo ve Vrbici stála zchátralá boží muka, která potřebovala opravu jako sůl. Peníze se podařilo vybrat neuvěřitelně rychle a muka jsou opravena. Jestli se vám zdá, že na nich něco chybí, máte pravdu. Na jaře se dočkají boží muka i obrázku. S požehnáním jsme ale čekat nechtěli a proto jsme ho spojili s Vrbickým posvícením, které se konalo 21. září. Na místo jsme se vydali i s evangelickým farářem Karlem Müllerem. A pokud si chcete přečíst kázání, které při té příležitosti pronesl, je tu pro vás. 

Kázání Karla Müllera 21.9.2019 ve Vrbici

Víte, jestli by vám to nevadilo, tak u nás v církvi se oslovujeme bratři a sestry, protože tak nějak před Bohem stojíme všichni jako jedna velká rodina. A já si říkám, že vy jste tu svou snahou taky vytvořili něco jako širokou rodinu, tak bych Vás rád oslovil jako své bratry a sestry před Bohem.

Milí bratři a milé sestry,

jsou takové dva způsoby, jak něco zničit. První způsob je takový přímočarý a naplněný agresivitou. Vezmete třeba kladivo a jdete něco rozmlátit. Je to jednoduché a stojí to hodně energie. Nebo můžete vzít nějakou bombu a vyhodit do povětří nějakou budovu. Co někdo budoval desítky někdy i stovky let, leží během pár vteřin v ohni a prachu.

Druhý způsob je záludnější a stojí o dost míň energie. Něco prostě necháte zpustnout. U prvního způsobu potřebujte cílevědomost a touhu něco zničit. U toho druhého vám stačí jen apatie a lhostejnost. Člověk se nestará, o co má a nechává svůj majetek třeba i záměrně rozpadat. Chce to jen čas a ono to samo někdy spadne. Kolik asi takových budov ze svého okolí znáte?

Můžeme pak nad zničenými budovami cítit marnost a smutek. To, co kdysi krásně zdobilo krajinu, je nyní jen pouhá ruina. Pomalu blednoucí vzpomínka na minulé časy.

Domy a jiné stavby jsou takovým hmatatelným důkazem síly lidské vůle, síly lidského ducha. Něco postavit, obnovit to není jen tak. Chce to všechno naplánovat, sehnat peníze, najít řemeslníky, a nakonec to všechno opravit nebo postavit.

Co je ale důležité, tak na začátku musí stát myšlenka, nápad, že je potřeba něco změnit, že potřeba dát něčemu nový tvar. A k vám taková myšlenka přišla a rozhodli jste se, že nenecháte svou krajinu jen pustnout, ale že se o ní chcete dobře postarat. Bůh člověka nestvořil jako těžaře, který ze své krajiny má jen vydolovat všechno bohatství. A až dojde, tak má táhnout dál.

Bůh nás ale stvořil jinak. Stvořil nás jako dobré správce. Manažery, kteří se mají dobře starat o svoje okolí a neničit ho se slovy „po nás potopa“. A toho si na vás velmi cením, že se vzpíráte dnešnímu konzumu a že jste něco opravili, místo toho, abyste to vyhodili a objednali si z Číny nová plastová Boží muka. Cením si toho, že vám záleží na naší krajině a jak to vypadá vašem okolí.

V Bibli najdete spoustu textu o stavění, boření i obnově. Lid Izraele touží mít svůj Chrám, kde by uctívali Boha. Povede se jim ho postavit, ale pak ho stejně zničí cizí mocnost. Po dlouhých letech se jim ho podaří obnovit a pak je stejně zničen. Neustálý koloběh naděje, radosti, úspěchu a smutku, deprese z toho, že nemá smysl se o cokoliv snažit.

 

Víte a teď nevím, jestli vás možná trochu nenaštvu. Já si myslím, že totiž nejde ani tak jako o ty budovy, ale jde spíš o vás. O lidi, kteří se snažíte něco změnit k lepšímu. Nejde ani tak o kamenný chrám pro Boha, ale o lidi, kteří se v něm scházejí. Nejdřív je totiž potřeba obnovit svůj vnitřní duchovní chrám a pak člověk dojde k tomu, že obnoví i něco venku. A o tomhle promlouvá biblický text z knihy Ezechiel:

Spočinula na mně ruka Hospodinova. Hospodin mě svým duchem vyvedl a postavil doprostřed pláně, na níž bylo plno kostí, a provedl mě kolem nich. A hle, na té pláni bylo velice mnoho kostí a byly velice suché. I otázal se mne: „Lidský synu, mohou tyto kosti ožít?“

Odpověděl jsem: „Panovníku Hospodine, ty to víš.“ Tu mi řekl: „Prorokuj nad těmi kostmi a řekni jim: Slyšte, suché kosti, Hospodinovo slovo! Toto praví Panovník Hospodin těmto kostem: Hle, já do vás uvedu ducha a oživnete. Dám na vás šlachy, pokryji vás svalstvem, potáhnu vás kůží a vložím do vás ducha a oživnete. I poznáte, že já jsem Hospodin.“ Prorokoval jsem tedy, jak mi bylo přikázáno. A zatímco jsem prorokoval, ozval se hluk, nastalo dunění a kosti se přibližovaly jedna ke druhé. Viděl jsem, jak je najednou pokryly šlachy a svaly a navrch se potáhly kůží, avšak duch v nich ještě nebyl.

Tu mi řekl: „Prorokuj o duchu, lidský synu, prorokuj a řekni mu: Toto praví Panovník Hospodin: Přijď, duchu, od čtyř větrů a zaduj na tyto povražděné, ať ožijí!“

Když jsem prorokoval, jak mi přikázal, vešel do nich duch a oni ožili. Postavili se na nohy a bylo to veliké vojsko. Potom mi řekl: „Lidský synu, tyto kosti, to je všechen dům izraelský. Hle, říkají: ‚Naše kosti uschly, zanikla naše naděje, jsme ztraceni.‘

Proto prorokuj a řekni jim: Toto praví Panovník Hospodin: Hle, já otevřu vaše hroby a vyvedu vás z vašich hrobů, můj lide, a přivedu vás do izraelské země. I poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás z hrobů, můj lide. Vložím do vás svého ducha a oživnete.“

Prorokův pohled nestojí za moc. Vidí jen zubožené pole plné suchých kostí. Krajinu rozbitou po válce. Opuštěný kraj ležící ladem. Jeden by se z toho sesypal.

A tu se ozve Bůh. Bůh, který dává naději v totálně rozbořeném světě. Jeho slovo dává sílu obnovy. Boží slovo – to jsou ty myšlenky o nápravě, o obnově, jak jsem už o tom před tím mluvil. A toho slovo obnovuje našeho ducha a vede nás k tomu, abychom se i my starali o svět kolem nás.

Věřím, že tohle Boží slovo ve vás působilo a bude i dále působit. Doufám, že Vám Bůh dá dost sil, až se rozhodnete dál proměňovat něco z vašeho okolí k lepšímu.

Amen