Kaple pod Barrandovem má svého nájemníka!
Monika Weinerová | 29. prosince 2019 19:43

On to tedy není nájemník, ale nájemnice a stojí tam, jak jí Pán Bůh stvořil. Tedy tuhle stvořila sochařka Anna Krninská a Prázdné domy jí tímto moc děkují za zapůjčení díla:

Možná si říkáte, socha fajn, ale proč je nahatá, notabene v kapli? No, na to máme odpověď. Dlouhou odpověď, se kterou nám pomohl farář Karel Müller, a my mu za to také velice děkujeme.

Na opravu kapličky budeme potřebovat sehnat spousty peněz, tak doufáme, že nám naše nová nájemnice pomůže získat pozornost k naší sbírce (více na zachrankapli.cz). Ale i kdyby jen potěšila kolemjdoucího poutníka z nečekaného setkání, mise bude splněna.

A teď už text Karla Müllera ....

 

 

  Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě. Hospodin Bůh zavolal na člověka: „Kde jsi?“ On odpověděl: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“Nahota do kostela přece nepatří! Takto by se mohl pohoršovat kdejaký křesťan i nekřesťan. Kostel má být přece svaté místo určené pro Boha a člověk se v něm přece musí chovat slušně. Nahota je přece něco obscénního, zakázaného, je to tabu. Tělo má být zakryto, aby nepobuřovalo. Vládnout má přece cudnost.
Obscénnost a vulgarita do kostela doopravdy nepatří. Ale zkusme se na tu nahou sochu podívat trochu jinak. Zkusme se do té nahoty trochu víc ponořit. Vnímat její hloubku. Nahý člověk nemá co skrývat. A přece se nahý Adam s Evou v rajské zahradě skryjí do trní hned, co poruší Boží zákaz.
Uvědomí si svou nahotu a svou vydanost, kde není prostor pro jeho ego. Cítí se zranitelní, bojí se. Touží se schovat, jít vlastní cestou bez Boha a ta je zavedla přímo do trní. A do tohoto trní se ozývá: Kde jsi?
Proč to vlastně Adam s Evou dělají? Skrývají se v houštinách křoví, jen aby nemuseli čelit Boží otázce: Kde jsi, Adame? Není to zjišťovací otázka, jako kdyby Hospodin nevěděl, kde v tu chvíli jsou. Jako by ho marně hledal a nemohl najít. Jako by se člověk vůbec mohl před Hospodinem skrýt.
Spíš to je Boží zvolání, které má rezonovat v srdci každého člověka. Zvolání, které nás má jako probudit, vytrhnout ze stereotypu. A taky rezonuje. Jen se ho mnozí lidé snaží něčím jiným přehlušit. Mnohdy se jim povede ho ztlumit natolik, že už skoro není slyšet. Bůh k člověku volá, aby si uvědomil, kde že to vlastně je. Aby si třeba uvědomil, že není tam, kde by měl být.
A tady ta nahota v kostele provokuje. A to je dobře! Vytrhává nás ze zajetých představ o křesťanství. Vytrhává nás z tepla a smrádku křoví, ve kterém se schováváme. A vede nás k modlitbě. V této modlitbě nemusíme nic skrývat a tajit. Protože nemusíme. Bůh se k nám sklání a přijímá nás, jen my ze sebe musíme shodit šaty svého sobectví a ega a nechat se prostoupit Boží přítomností. Odhal tedy své nahé srdce a odpověz na Boží otázku.

Karel Müller