Majitel - Rod Lobkovicové

Předkové tohoto rodu, který se objevuje až koncem 14.století byli vladykové z Újezda. Jmenovitě Mikuláš, zvaný Chudý, který roku 1409 zakupuje tvrz Lobkovice, jež dala rodu nové jméno. Roku 1418, z rozkazu krále Václava IV. dobil v čele královských žoldnéřů hrad Hasištejn, který si pak mohl ponechat. Po jeho smrti roku 1435, přešly jeho statky na jeho dva syny, Mikuláše a Jana. Rod se dělí na dvě větve. Syn Mikuláš se stal zakladatelem větve hasištejnské a Jan větve popelovské. Popelové měli jako rodové heslo „Popel jsem a popel budu“ , proto Popelové z Lobkovic. Po vymření hasištejnské větve od tohoto přídomku upouští a zvou se nadále jen "z Lobkovic."
Nejvýznamnější z hasištejnské větve byl Bohuslav, nejmladší syn Mikuláše II. z Lobkovic. Vystudoval v Bologni, roku 1482 zde získává doktorát církevních práv. 1483 se stává proboštem na Vyšehradě a následně královským sekretářem Vladislava II. Jagelonského. Když roku 1490 přesunuje Vladislav svůj dvůr do Budína, Bohuslav zde svou službu končí a vrhá se na dráhu cestovatele. Od roku 1490 do roku 1491 procestoval Asii, Palestinu a Afriku. Po svém návratu do Čech usiloval o církevní kariéru. Doufal, že ho papež jmenuje olomouckým biskupem. To se však nestalo a zklamaný Bohuslav se tak ztahuje do ústraní, na svůj hrad Hasištejn. Zde založil na svou dobu úctyhodnou knihovnu, jejíž velká část se dochovala dodnes. Bohuslav Hasištejnský zemřel v roce 1510.
Hlavní a nejrychleji se rozvíjející linií byli však Popelové z Lobkovic. Již od počátku vsadili vše na věrnost katolické víře a Habsburkům. Po bitvě na Bílé Hoře získali obrovský majetek zkupováním konfiskací. Roku 1599 ze Zdeněk Vojtěch z Lobkovic stává nejvyšším kancléřem Českého království. Sňatkem s Polyxenou z Pernštejna získává Roudnici a roku 1623 byl povýšen do stavu říšských knížat. Umírá roku 1628.

zdroj: http://www.stredoceske-zamky.cz/zamekkosovahora.html

Lobkovicové v Československu

Po vzniku Československa v roce 1918 připravil československý zákon o pozemkové reformě Lobkovice o 80% všech pozemků, které jim vyvlastnil za peněžitou náhradu.

V roce 1927 prodali Lobkovicové československému státu Lobkovický palác na Malé Straně (tzv. bývalý palác Přehořovských ve Vlašské ulici, v němž dnes sídlí německé velvyslanectví. Jiný Lobkovický palác stojí v Jiřské ulici na Pražském hradě. Palác na Pražském hradě je v držení jedné z větví Lobkoviců dodnes a je tak jedinou budovou v soukromých rukou v areálu Pražského hradu).

Jaroslav Lobkowicz (1877–1953) z křimické větve vstoupil do služeb československého státu (20. a 21. prosince 1918 doprovázel prezidenta Masaryka v jeho vlaku, při návratu do vlasti) [4] a v letech 1920–1926 působil jako diplomat v Londýně.

Ve 30. letech se synové Ferdinanda Zdeňka Lobkowicze, možní nástupci 10. roudnického vévody, oženili dle svého přání a ne podle aristokratických pravidel. Tím nástupnictví přešlo v roce 1938 na Jaroslava Lobkowicze (1877–1953) z křimické větve, v roce 1953 pak na Jaroslavova prvního syna Bedřicha (1907–1954) a v roce 1954 na druhého syna Jaroslava Claude Lobkowicze (1910–1985).

V letech 1938 a 1939 se několik členů rodu Lobkowizců připojilo k Deklaracím zástupců české šlechty na obranu československého státu a národa. Všech tří deklarací se zúčastnil Jan Adolf Lobkowicz (1885–1952) z mělnicko-hořínské větve, a signatáři Národnostního prohlášení ze září 1939 byli také Jaroslav Lobkowicz (1877–1953) z křimické větve a jeho synové Bedřich František (1907–1954) a Jaroslav (1910–1985), a Mořic Lobkowicz (1890–1944) se synem Josefem (1918–1946) z větve dolnobeřkovické.

Za druhé světové války se Maximilian Lobkowicz (1888–1967), syn Ferdinanda Zdeňka Lobkowicze, stal velvyslancem československé exilové vlády v Londýně. Jeho rodový majetek byl nacisty zabaven a ze zámku v Roudnici byl vytvořen výcvikový tábor pro německou mládež. Po válce roku 1945 byl Maxi Lobkowiczovi majetek s pomocí spojeneckých vojsk navrácen. Ale již roku 1948 mu byl opět vyvlastněn, tentokrát komunisty a bez náhrady.

Po druhé světové válce

Za období čtyřiceti let byly téměř všechny rodové zámky zpustošeny. Inventář byl částečně vykraden, zničen nebo svěřen památkové správě. Lobkowiczká sídla byla darována „institucím“, které neměly sebemenší zájem na zachování památek.

Zámek Jezeří byl v blízkosti uhelných dolů téměř zničen, Roudnice byla předána armádě a naprosto zpustošena. Ostatní místa se pak stala sídly JZD či skladišti. Pražský palác na Hradě byl v 80. letech 20. století kompletně rekonstruován pro potřeby Národního muzea. Zámek v Nelahozevsi převzala Středočeská galerie a instalovala zde jejich zestátněné sbírky z Roudnice.

Po roce 1948 někteří příslušníci rodu emigrovali z komunistického Československa. Mikuláš se stal politologem a rektorem univerzity v Eichstättu. Ladislavu (1925–1985), synu Jaroslava (1877–1953) byl v roce 1958 přiznán belgický titul „Prince de Lobkowicz“.

Po roce 1989

Po roce 1989 se někteří z Lobkoviců vrátili z emigrace a úspěšně zrestituovali část dříve zabaveného majetku.

Roudnická linie - majetek byl vrácen Martinovi Lobkowiczovi (1928–2014), synovi Maximiliana Lobkowicze. Součástí tohoto majetku kromě zámku v Roudnici je i zámek v Nelahozevsi, v němž je zpřístupněna slavná lobkovická sbírka i zámecké prostory. Rodině patří také hrad Střekov a Lobkovický palác, jediný soukromý palác v areálu Pražského hradu. Ten byl rodu vrácen roku 2002, následně podstoupil pět let trvající extenzivní rekonstrukci a finálně byl v roce 2007 znovu zpřístupněn veřejnosti. Představitelem rodové větve je William Lobkowicz (* 1961).

Křimická linie - hlavou je Jaroslav Lobkowicz (* 1942), který od roku 1968 žil v Německu a po roce 1989 získal zpět pozemky a rodové sídlo v Křimicích. Po svém návratu se angažoval v české politice (v letech 1998–2006 byl poslancem parlamentu) a podnikal v zemědělství. V roce 2012 převzal vedení rodinného majetku jeho syn Vladimír (* 1972). Jaroslavův bratr František Lobkowicz (* 1948), který po studiu teologie působil v Československu od roku 1975 jako kněz, byl v roce 1990 ustanoven světícím biskupem pražským a v roce 1996 byl jmenován prvním biskupem nově založené ostravsko-opavské diecéze.

Mělnicko-hořínská linie - Otakar Lobkowicz (1922–1995) se do Československa vrátil v roce 1990 se svým synem Jiřím, žil pak střídavě v Praze a ve Vídni. V restitučním řízení byl Jiřímu Lobkowiczovi navrácen majetek sekundogeniturní větve Lobkowiczů ve výměře 1700 ha i s mělnickým a hořínským zámkem. Do této větve patřil i Mikuláš Lobkowicz (1931–2019), filosof a politolog, který působil v exilu v USA a v Německu. O vrácení majetku v Drahenicích (zámek a okolní pozemky) úspěšně usiloval jeho syn Johannes Lobkowicz (* 1954), když všichni ostatní příbuzní, kteří měli nárok na dědictví po Janu Adolfovi Lobkowiczovi, se svého nároku ve prospěch Johana vzdali.

Dolnobeřkovická linie - majetek dolnobeřkovické větve Lobkoviců byl po roce 1989 v restituci vrácen potomkům Leopolda Lobkowicze (1888–1933). Zámek i park v Dolních Beřkovicích byly značně poškozeny povodní v roce 2002. V současné době patří celý areál rodině Thurn-Taxisů. Do dolnobeřkovické větve patří také Michal Lobkowicz (* 1964), bývalý politik, poslanec a v roce 1998 ministr obrany České republiky.