Majitel - Wolfrum Ludwig

Ludwig Wolfrum patřil k přednímu průmyslnickému rodu Ústí nad Labem, který se výrazně zapsal do historie města. Zakladatelem klanu byl Carl Georg Wolfrum barvíř textilu (nar. 1813 v Hofu v Bavorsku). Ten se nejdříve usadil v Meeranu v Sasku, kde se oženil a zřídil si vlastní barvírnu. Ovšem v Sasku byl pod velkým tlakem konkurence, navíc velká část zakázek místních barvířů byla určená pro české odběratele. Proto se rozhodl přesídlit do Čech, kde se průmysl teprve pomalu rozvíjel, takže se nemusel tolik bát konkurence. Carl Georg Wolfrum měl velkou rodinu, se svou ženou Emilií přivedli na svět devět potomků, z toho čtyři chlapce – pokračovatele rodinného podniku. Dva nejstarší Carl a Otto se už v roce 1869 stali spolumajiteli textilky.

Nejmladším z nich byl Ludwig Wolfrum, celým jménem Ludwig Heinrich August Wolfrum. Byl už rodilým Ústečanem, přišel na svět v domě s továrnou ve Velké Hradební 8. října 1848. Učil se obchodníkem, bohaté zkušenosti získával za svých studijních pobytů v Augsburgu, v Le Havre i v Moskvě. Jako starší bratři se zapojil do otcova obchodu s textilem, ale dalším podílníkem rodinné firmy se již stát nemohl. Našel si svou cestu k profesnímu úspěchu. Když roku 1872 otevřela  zastoupení v Ústí nad Labem první akciová banka Teplická banka (Teplitze Bank), stal se ředitelem této filiálky. Když se roku 1877 rozpadla, převzal ji a vedl jako privátní banku - samostatnou komanditní společnost „ Bankovní a směnárenský obchod L. Wolfrum a Co.“  (Bank- und Wechselgeschäft  L. Wolfrum a Co.) Bankovní dům sídlil v ulici U Nádraží č. p. 782. Finanční ústav „L.  Wolfrum a Co.“ se brzy počítal mezi přední soukromé banky monarchie. Měl lví podíl na obchodním rozmachu Ústí, neboť takřka všem místním průmyslovým podnikům poskytoval půjčky a finanční poradenství. Například roku 1901 půjčil 700 tisíc rakouský korun i firmě Georg Schicht, působil v její správní radě. Roku 1913 financoval Rourový průmysl Austria svého synovce Carla Hermanna Wolfruma. Mimo domácí oblast byla banka činná při budování Železářského průmyslu Rakouska (Eisenidustrie Österreichs) a úzce propojena s Pražskou železářskou společností (Prager Eisenindustrie-Gesellschaft) a všemi od ní založenými podniky. Samozřejmě ne vždy jeho půjčky vedly k rozkvětu podniků. Ani s penězi od bankovního domu L. Wolfrum a Co. nezvládl podnikatel Alfred Spahn z Neštěmic udržet v době hospodářské krize svou významnou strojírnu Bří. Commischau, zkracoval, spáchal sebevraždu a ztrátu pak nesl bankéř, který získal zpět jen tolik, kolik vynesl prodej Spahnova majetku – luxusní vily a samotné továrny.

Stejně jako otec, Ludwig Wolfrum svou energii nevkládal jen do podnikání. Ale na rozdíl od otce se nerealizoval ve vrcholné politice. Nejvyšší politickou funkci zastával jako radní města a byl pak jmenován čestným radním. Jeho zásluhám na rozvoji města se dostalo ještě další pocty, když se tvář Ludwiga Wolfruma objevila na velkolepé fresce nejvýznamnějších obyvatel města v koncertním sále ústecké knihovny dostavěné roku 1912. Mezi nositeli příjmení Wolfrum vynikal Ludwig ve filantropii. Po matce ze Saska zdědil protestantskou víru a jako kurátor evangelické církve v Ústí měl velké zásluhy na podpoře místní protestné školy a církve. Stal se předním donátorem výstavby evangelického kostela Apoštola Pavla v Bratislavské ulici dokončeného roku 1906. Za peníze L. Wolfruma koupila církev oltář. Oslavný článek publikovaný v ústecké ročence k roku 1929 u příležitosti jeho 80. narozenin vyzdvihuje zvlášť jeho dar rodnému městu v podobě monumentální Labské kašny, odhalené roku 1911 na dnešním Lidickém náměstí. Svým uměleckým provedením znázorňovala základní kameny rozvoje města - hornictví, labskou plavbu, průmysl a obchod. Kašnu korunovalo alegorické sousoší Labe a Bíliny. Ústečanům měla připomínat význam jejich města. Kašnu bohužel roku 1939 zničili nacisté. Mezi mecenášské skutky Ludwiga Wolfruma je možné zařadit i jeho stálou podporu významného ústeckého malíře Ernsta Gustava Doerela, kterému dával hojně zakázek. Bankéř také založil nadaci pro finanční pomoc studující mládeži.

Společně se svou ženou Marií Charlote Amalií (1856-1925), která nesla dívčí jméno Eckelmann a byla potomkem dalšího významného ústeckého průmyslnického rodu (Likérka bratří Eckelmannů v Krásném Březně, Pivovar Krásné Březno a Velké Březno aj.) podporovali následováníhodným způsobem různé dobročinné podniky ve městě.

Bydleli ve vile č. p. 1344/2 na roku dnešní Churchilovy a Stroupežnického ulici, kterou si nechali postavit roku 1888 od význačné vídeňské architektonické kanceláře Miksch a Niedzielski. Jejich luxusní dům byl vyhlášený jako útočiště všech potřebných a pomoci hledajících. Především Marie měla pověst tiché a porozumění plné dobrodějky. Zemřela roku 1925 po padesátiletém manželství, které bohužel zůstalo naplněno potomky. Narodil se jim sice syn, ale den po porodu bohužel zemřel. U Ludwiga a Marie našly vřelé přijetí i děti četných sousedů i dětí cizí. Ludwig se stal například poručníkem dětí zemřelého Gustava Eckelmanna, manželčina příbuzného. Chuť do filantropie manželům Wolfumovým nezkazila ani některá zklamání ze strany těch, jimž poskytli svou pomoc. Některé případy naznačuje ve svých nevydaných poznámkách k významným obyvatelům města ústecký vlastivědec Alexander Marian a jmenuje například právě vdovu po Gustavu Eckelmannovi či průmyslníky Schichtovi.      

Také obec Roztoky, poblíž které Ludwig se svou manželkou trávil od roku 1914 každé léto, pocítila mecenášství ústeckého bankéře. V okolí svého letního sídla ve Skrytíně nechal zpřístupnit turistické trasy a zasloužil se také o zázemí pro turisty a jejich dopravu do oblasti. Fotografie, které zachycují manžele Wolfrumovi ve Skrytíně působí idylicky. Jistě mnohé z pohodové atmosféry vyprchalo, když musel Ludwig Wolfrum posledních deset let svého života trávit chvíle na svém oblíbeném sídle bez životní družky. Zemřel v požehnaném věku 87 let 4. května 1935. Jeho poslední cesta na vrch Reichbergu se konala 7. května. Hrobka, v níž spočinul, svým naturalistickým pojetím splývala s okolní přírodou. Byla opatřená prostým náhrobním kamenem. Dnes je bohužel poničena a kvůli vykradačům hrobů zalita betonovou deskou. Potomci Wolfrumů po odsunu žijí převážně v Německu.

zdroj: Stavebně-historická studie - Skrytín, Autor: Mgr. Martin Krsek, únor 2012