Domy jsou obklopeny zelení a centrem celého komplexu se stalo ojediněle pojaté náměstí, do kterého ústí čtyři ulice: Svatoplukova (tehdy Theodorova); Andělčina, nazvaná po matce Theodora Liebiega ml. Angelice Hyacintě (1848–1919); Mikulášská (tehdy Gisbertova, podle Theodorova o dva roky mladšího bratra) a Broumovská. Název této ulice (i jméno hostince na náměstí) měl připomínat město, ze kterého rod Liebiegů přišel před téměř sto lety do Liberce. Broumovská ulice přicházela na náměstí shora, branou v domě z roku 1911. Náměstí se tehdy jmenovalo Theodorovo. V domě č. 8 byl na náměstí v roce 1912, resp. 1913, zřízen další útulek pro děti (Jugendhort), který mohl poskytnout přístřeší až třem stům chlapců a dívek. Po roce 1918 byl útulek zrušen, od 50. let byl sídlem Závodního klubu Textilany, po roce 1989 zde bývaly diskotéky; dnes je dům sídlem soukromých firem. Také hostinec U Města Broumova z roku 1912 přestal po válce existovat a nahradil jej krám s potravinami. Po roce 1992 zde byl znovu, ale jen krátce, hostinec nazývaný Pod Branou, dnes je zde obytný dům. Po roce 1945 bylo Theodorovo náměstí počeštěno na Bohdanovo, po roce 1948 přejmenováno na náměstí Práce, pak náměstí města Ivanova, dnes se jmenuje podle onoho zvláštního krásného domu náměstí Pod Branou. Theodor Liebieg mladší nezapomněl při pojmenování ulic či domů svého „města“ ani na manželku Marii Idu, dceru majitele textilky v Českém Dubu Conrada Blaschky. Po ní jsou pojmenovány Mariiny jesle (Marienkrippe) pro děti zaměstnanců od tří do šesti let, které Marie Ida nechala postavit v roce 1906 v Klicperově, tehdy Johannově, ulici č. 2. Od roku 1931 jesle vedla Liebiegova firma již společně s československým státem. Pěkný rohový dům bývalých jeslí (první vpravo ve směru z údolí, s číslem Mlýnské ulice 414/7) dnes vypadá zpustle a opuštěně. Theodor Liebieg a Jakob Schmeissner pokračovali v budování svého „města“ i po první světové válce v nově vzniklém československém státě. Rozšiřovali je směrem k východu a celá „čtvrť“ posléze měla 610 bytů. Tehdy také vzniklo u dnešní ulice Na Zátočí, která se „šnekovitě“ vine po vrstevnici (kdysi se proto jmenovala An der Schnecke), i nepatrné náměstí, rovněž nazvané po Theodorově manželce Mariaplatz(dnes Příbramské náměstí). Je na něm prakticky jen jediný dům č. p. 498/2, postavený 1931 jako Domov pro ženy (Frauenheim nebo Mädchenheim). S podporou baronky Marie Liebiegové ho vybudoval liberecký ženský spolek. Dnes je z bývalé „svobodárny“ obytný dům. Na opačném, jihovýchodním svahu starého Šibeničního vrchu vznikla, opět z iniciativy Theodora Liebiega mladšího a jeho „rodinného“ stavitele J. Schmeissnera, v letech 1916–1921 další „čtvrť“ o dvaceti pěti domech a pomocných zařízeních. Byla to tzv. Domovina (Heimstätte), určená pro válečné poškozence z 1. světové války. Tyto domy stojí v okolí dnešní ulice U Domoviny
Za povšimnutí stojí především dveře jednotlivých objektů, které jsou příkladem náročné řezbářské práce.
2019
Používaný
Domy jsou v soukromém vlastnictví a udržované.
1911
Vznik
Liebiegovo městečko vznikalo pro zaměstnance nedaleké textilní továrny. Je intaktně dochovaným příkladem výstavby na principu zahradních měst. Unikátní je především tím, že bylo nenásilně vestavěno do poměrně dramatické přírodní scenérie, kterou svým charakterem vhodně doplnilo a dalo tak vzniknout malebnému celku. Klíčovým architektem byl Jakob Schmeissner. Jádro výstavby tvoří náměstí Pod Branou vybudované v letech 1911–1912, jehož přirozenou dominantou se stal dům s věžičkou.
1910
Vznik
Na nejstarší fázi ze 2. pol. 19. st. (bývalý dělnický dům ve Svatoplukově ul. spolu s přilehlými neorománskými budovami Vincentina a kostela sv. Vincence z Paoli) navázala v letech 1907 – 1910 secesní etapa, kdy podle návrhů libereckého architekta Ernsta Schäfera byly postaveny čtyři domy na severní straně Gollovy ulice a jesle v Mlýnské ulici. Třetí a nejvýznamnější etapa výstavby, která sídlišti vtiskla jeho neopakovatelný vzhled, probíhala v letech 1911 – 1914 podle plánů Jakoba Schmeissnera, který je také autorem celkové koncepce sídliště.
[1]