Obec Nekmíř leží asi 12 km severozápadně od Plzně. Na západním okraji vsi stojí rozlehlý areál bývalého panského dvora, jehož oddělenou součástí je i trojkřídlý jednopatrový pozdně barokní zámek, který je vystavěn na půdorysu písmene U. Objekt má dochované klenuté arkády v přízemí a je umístěn na západní okraj zpustlého asi 1 ha velikého anglického parku. První zmínky o zdejším osídlení máme až z roku 1358, kdy obdržel tehdejší majitel Nekmíře, Racek, právo lámat kámen na hoře Drsníku ( dnes Krkavci) od opata kláštera v Plasích. Byl pravděpodobně i stavitelem zdejší kamenné trojpodlažní vodní tvrze, která se unikátně dochovala v severozápadním křídle dnešního zámku. Racek byl synem Sezemi z Vrtby, zakladatele stejnojmenného hradu nedaleko odsud. Pocházel z hojně rozvětveného rodu Hroznatovců, který ovládal celé zdejší území . Do tohoto rodu patřili páni z Gutštejna, Fusperka, Krašova, Krašovic, Bělé aj. Rod používal jako svůj znak buď troje jelení parohy ve zlatém poli, nebo pokosem dělený štít a odvozoval svůj původ až k blahoslavenému Hroznatovi ( † 1217), který byl zakladatelem kláštera v Teplé. Rackovi potomci a příbuzní drží Nekmíř pouze do roku 1414, kdy byli nuceni bratři Petr a Hynek z Nekmíře zdejší zboží prodat kvůli dluhům Janovi ze Slavic, který byl komorníkem krále Václava IV. Hynek zde měl nadále drobnější majetek, ale zemřel 2. 12. 1419 v bitvě u Nekmíře proti Janu Žižkovi a o vývoji jeho tamního majetku se nám nedochovaly žádné informace. Jeho bratr se roku 1430 oženil s Markétou ze Skuhrova a získal s ní statek Spálené Poříčí na jižním Plzeňsku. Zemřel před rokem 1453, jako poslední z původního rodu pánů z Nekmíře. Po jeho smrti vdova Markéta se svým synem z prvního manželství, Janem, Spálené Poříčí prodává Mikulášovi z Dlouhé Vsi. Jan ze Slavic po velmi krátké době (r.1420) prodává tento dvůr Petrovi a Pavlovi Ebrzvínům z Hradiště, členům původně patricijské rodiny z Plzně. Oba bratři drželi zdejší zboží společně. Roku 1448 se naposledy připomíná druhý z bratrů Pavel Ebrzvín z Hradiště na Nekmíři. Od tohoto data je v posloupnosti majitelů Nekmíře po čtyři roky mezera, která je patrně způsobena tím, že za husitské revoluce se v zemských deskách neúřadovalo. Až roku 1452 se připomíná seděním na Nekmíři Leitold z Ebrnic. Měl syny Jiřího, Hanuše a Viléma. Nekmíř po něm dědil Jiří s Hanušem a později se připomíná Jiří sám. Z této doby se nám zachovalo množství dokumentů, které dokazují, že finanční poměry Jiřího Leitolda z Ebrnic byly krajně neuspořádané. Jiří měl se svou manželkou Eliškou Smiřickou jedinou dceru Annu, kterou provdal roku 1526 za Šebestiána Markvarta z Hrádku. Osobnost tohoto šlechtice se považuje z hlediska vývoje této tvrze za revoluční. Nekmíř, který byl za držení předchozích majitelů pouze drobným statkem, se stal za Šebestiána jádrem zboží, které se v pozdějších dobách stalo největším rytířským statkem na Plzeňsku. Krátce po sňatku s Annou nechal celou tvrz přestavět v renesančním slohu a přikoupil k Nekmíři vsi Rozvadov, Uněšov, Klenovice a Trnovsko. Posléze získal od Jana Hostounského z Rabštejna hrad Vrtbu a mnoho dalších vesnic. Svůj majetek rozšířil díky své politické prozíravosti i o část zboží města Domažlic a rozlehlé panství Bělá s hradem. Měl syny Linharta, Jiřího, Viléma, Kryštofa, Jana a dceru Ludmilu, která se provdala za Adama Lubského na Zálužanech. Když roku 1562 zemřel, zanechal svým dětem slušný majetek, o který se sourozenci podělili. Nekmířské zboží dostal Linhart a Ludmila. Patřila k němu tvrz Nekmíř s poplužním dvorem, tvrz Rozvadov a vsi Klenovice, Úněšov, Mostice, Hubenov, Lhotka a pustá ves Štěpánovice. Linhart umírá roku 1568 a majetku se zmocňuje bratr Jan. Roku 1569 umírá další z bratrů Vilém a později pak Jiří. Oba odkázali svůj majetek Janovi, takže vládl slušným majetkem. Na zdejší tvrzi už nesídlil a raději obýval se svým bratrem Kryštofem a svou ženou Kateřinou pohodlnější hrad Bělou. O tvrz však bylo i nadále pečováno, jak je dodnes patrné z některých dochovaných úprav tvrze, které pocházejí z tohoto období. Když roku 1590 zemřel, zdědil Nekmíř s ostatními statky poslední z Bratrů Kryštof, který spojil všechny statky s hradem Bělá a při tomto panství zůstává Nekmíř plných 60 let. Kryštof Markvart z Hrádku byl velký vzdělanec a sloužil mnoho let v armádě. Za vlády Rudolfa II. Byl členem mnoha poselstev a komisí. Ke svému majetku přikoupil od Karla Kokořovce z Kokořova město Všeruby a tvrz s poplužním dvorem v Kokořově, když roku 1595 zemřel, dědicem se stal jeho jediný syn Diviš, který získal tak rozsáhlý majetek, že v roce 1603 přiznal na svém panství 465 osedlých poddaných, 5 far, 41 mlýnských kol a mnoho dalšího majetku. Diviš byl stejně jako jeho předci vysoce aktivní v politickém životě, s jeho jménem se od roku 1595 setkáváme téměř na všech sněmovních listinách. Od roku 1611 vykonával společně s Vilémem starším z Lobkowicz úřad Plzeňského krajského hejtmana. Ke svým poddaným se však choval velmi krutě, jak se nám dochovalo z několika tehdejších listin. V době velmi neklidné politické situace v letech 1618 – 1620, se Diviš postavil na stranu vzbouřených stavů, a proto byl po bitvě na Bílé hoře odsouzen ke ztrátě 2/3 majetku. Ve skutečnosti přišel téměř o všechno. Jeho statky byly odhadnuty na 180 856 míš. kop a téhož roku odprodány za pouhých 120 000 zl. rýnských Vilémovi Vřesovcovi z Vřesovic. Jednalo se o statky Bělá, Nekmíř a Podmokly, k nimž patřilo 9 popl. dvorů, 49 rybníků, hrad Bělá, tvrze v Nekmíři a Podmoklech, městečka Všeruby a Touškov s 35 vesnicemi a 521 poddanými. Diviš se sice bránil nízkému odhadu svých statků, ale spravedlnosti se nedovolal. Zemřel roku 1625 v Bavorsku. Teprve roku 1628 byla odškodněna jeho manželka Anna z Říčan 31 000 zl. rýnskými. Nový majitel panství byl velmi horlivý katolík a na svých panstvích se neostýchal provádět ani násilnou rekatolizaci. Přátelské styky s mnoha vysoce postavenými úředníky mu dopomohly k levnému získání mnoha statků, sám byl však velmi zadlužen. Poté, co roku 1640 zemřel, zbyl po něm nejen rozsáhlý majetek, ale i značné dluhy. O zoufalost situace se postarala i třicetiletá válka, která způsobila značné škody. Novým pánem se stal jeho syn Jan Vikart, který se správy ujímá po své matce roku 1644. I on trpěl, stejně jako jeho předci, velkým nedostatkem peněz. Přičteme-li i velmi zdevastované hospodářství, zjistíme, že rozpad panství byl pouze otázkou času. Takový okamžik nastal roku 1650, kdy Jan Vikart Vřesovec z Vřesovic postoupil Nekmíř spolu s Kokořovem, Lhotkou, Příšovem, Tatinou, Třemošnou, Zálužím a Žilovem, Jiřímu Ludvíkovi hraběti ze Sinzendorffu. Touto událostí se po 60 letech stává Nekmíř již natrvalo samostatným dominiem. Hrabě Sinzendorff patřil k rakouské šlechtě. Byl oblíbencem císaře Ferdinanda III. a jistou dobu se i pokoušel získat v Českém království inkolát (domovské právo). Sám však zřejmě nejevil o toto panství zájem, a proto jej prodal o rok později císařskému polnímu maršálkovi Janu Zikmundu Bedřichovi hraběti z Gőtz, který o rok dříve koupil v Čechách statek a zámek Bor u Tachova. Hrabě Gőtz byl cizinec, jeho otec, také Jan, byl v předbělohorské době císařovým generálem a zemřel roku 1645 následkem zranění z bitvy u Jankova, kde velel jízdě. Sám Jan Zikmund Bedřich měl však za manželku Češku, Marii Isabellu Trčkovou z Lípy, kterou můžeme považovat po Šebestiánovi Markvartovi z Hrádku, za další revoluční osobnost v dějinách Nekmíře. Jan Zikmund Bedřich z Gőtz zemřel již roku 1662 a Boru s Nekmíří se ujímá za své nezletilé syny právě Marie Isabella. Zachované historické prameny dokazují, že se jednalo o velmi prozíravou a energickou osobnost, která se nebála používat razantnější metody v přístupu k hospodaření, aby zvelebila svěřené statky. Již roku 1663 přikoupila k Nekmíři část nedaleké vsi Nevřeně a roku 1668 prakticky dokončila územní rozvoj panství koupí nedaleké vsi Ledce, které společně s Nekmíří, Kokořovem, Lhotkou, Příšovem, Nevření, Tatinou, Třemošnou, Zálužím a Žilovem, tvořily nerozlučitelný celek až do konce feudalismu (1848). Hraběnka Trčková nezůstala pouze u hospodářského rozvoje a roku 1670 se pustila do generální obnovy zdejší tvrze, která ležela v rozvalinách od roku 1620, kdy ji vyplenilo vojsko. Celou tvrz zvelebila a rozšířila v ranně barokním slohu, takže od roku 1671 sloužila opět jako sídlo vrchnosti. K témuž datu nechala rovněž zhotovit urbář, jež je dnes cenným pramenem pro zájemce o zdejší historii. Roku 1681 přešla správa statků na syna Jana Zikmunda Bedřicha a Marie Isabella se uchýlila do Vídně, kde roku 1702 zemřela. Její syn postoupil toto panství své dceři, která se provdala roku 1705 za Františka Václava st. hraběte z Wrtby, který se po její smrti roku 1707 statku ujímá. Tímto aktem se Nekmíř dostala opět do rukou rodu, ze kterého vyšel její první známý majitel. František Václav st. hrabě z Wrtby (1671 – 1750) byl synem rady královské komory Jana Františka z Wrtby (+1687), jehož otec Sezima Jan z Wrtby (1578 – 1648) velmi zbohatl na pobělohorských konfiskací, díky jeho oddanosti Ferdinandu Habsburskému. Sezima Jan byl třikrát ženatý a rozsáhlý majetek se podělilo jeho pět dětí. Část dostal i otec Františka Václava ml., Jan František, který statky rozdělil mezi syny Jana Josefa st. a Františka Václava st. Bratr Jan Josef st. však zemřel bezdětný a statky zdědil jeho synovec Jan Josef ml. (1713 – 1782). Samotné Nekmíře se ujímá po smrti otce Jan Josef ml., za kterého proběhla pozdně barokní přestavba zámku. V této fázi bylo pravděpodobně přistavěno jihozápadní křídlo, v němž byly zařízeny nové byty pro vrchnost. Tím byl prakticky dokončen dispoziční vývoj zámku. Jan Josef ml. Umírá roku 1782 bezdětný. Veškeré jmění odkázal svému synovci Františku Josefovi hraběti z Wrtby (1759 – 1830), do jehož rukou tak vložil rozsáhlý majetek zaujímající panství Křimice, Žinkovi, Nekmíř, a také Konopiště, které dostal po otci Františku Václavovi ml. František Josef z Wrtby byl velmi zajímavý šlechtic. Během svého života se stal císařským tajným radou a komořím, nejvyšším dědičným pokladníkem království Českého, byl také nejvyšším rytmistrem a rytířem bavorského řádu sv. Štěpána. Poté, co soustředil do svých rukou již zmiňovaná panství, prokázaly se jeho skvělé hospodářské schopnosti projevující se vysokou prosperitou všech statků. Nekmířský zámek, však obýval pouze příležitostně, protože vlastnil mnohem pohodlnější a rozlehlejší sídla na Konopišti a Křimicích. Často pobýval také v Praze, kde zdědil po předcích dva paláce na Malé Straně v Letenské a Karmelitánské ulici, které dodnes nesou jméno tohoto rodu. Oba však Fr. Josef prodal a zakoupil si pohodlnější sídlo v Celetné ulici na Starém Městě, kam soustředil své rozsáhlé umělecké sbírky. Hrabě z Wrtby žádné vlastní děti neměl, nikdy se totiž neoženil. Když ke konci života rozhodoval o osudu svého majetku, padla volba na Jana Nepomuka Karla knížete z Lobkowicz (1799 – 1878). Příčina jeho rozhodnutí byla dosti kuriózní. Podle lobkowiczké legendy šel jednou Jan Nepomuk Karel po Praze a všiml si postaršího pána, kterému se udělalo nevolno. Poskytl mu tedy pomoc, aniž tušil, komu ji dává a s jakým následkem. Pár měsíců po události přišla Janu N. Karlovi obsílka od soudu, se kterou se nechtěl zaobírat a zahodil ji do koše. Po chvíli přišel ke knížeti osobní sluha se slovy, že právě zahodil čtyři panství. V obsílce bylo totiž uvedeno, že ho svým univerzálním dědicem stanovil František Josef poslední hrabě z Wrtby. Jan Nepomuk Karel byl synem Josefa Františka Maxmiliána 6. panujícího knížete z Lobkowicz (1772 – 1816). Z majetku svého otce zdědil pouze jihočeský statek a zámek Želeč. Jako druhorozený syn nemohl očekávat, že se jeho majetek dále rozšíří. Tímto dědictvím se ale z řadového knížete stal zakladatel nové tzv. Křimické větve Lobkowiczů. Tyto statky předal roku 1870 svým dětem. Nekmíř získala dcera Johana (1840 – 1872), která se provdala roku 1861 na Konopišti za Karla Fridricha Josefa hraběte ze Schőnbornu (1840-1908), jež byl majitelem sousedního statku Malesice a jiholpzeňského panství Lukavice. Buď za Jana Nepomuka Karla, nebo za jeho dcery Johany, proběhla klasicistní úprava zámku, která je dodnes patrná v některých částech budovy. Po smrti Johany, se roku 1872 stává majitelem manžel Karel, který jako voják z povolání využíval tento velkostatek pouze pro občasné pobyty a také jako laciný zdroj příjmů. Proto, a také kvůli zoufalé finanční situaci , došlo v červnu roku 1895 k prodeji velkostatku JUDr. Stanislavu Wopršálkovi s manželkou Annou a jejímu bratrovi Janu Kesslerovi. Později ho vlastní manželé Wopršálkovi sami. Za jejich vlastnictví dochází k postupné obnově a modernizaci zanedbaného velkostatku. Tato rodina zde hospodařila i s dalšími pozdějšími spoluvlastníky do roku 1948, kdy bylo celé hospodářství zabaveno Československým státem. V této éře dochází k velkému úpadku a devastaci celého dvora, který se po krátké etapě fungování JZD, přestal využívat úplně. Po restitučním řízení v 90. letech, kdy se zbytky velkostatku opět dostaly do rukou potomků dřívějších majitelů, se dědici rozhodli dvůr prodat. Po neúspěšném pokusu investora o obnovu zámku celý komplex nadále chátrá v režii plzeňské firmy, která z této unikátní památky vytvořila paintballové hřiště. Pokud se v nejbližší době nezajistí alespoň oprava střechy, do které už delší čas zatéká, z celého zámku zbudou jen ruiny, jež poskytnou lidem realistický obraz českého kulturního hyenismu.
