Ema Janderová a Jindřich Jandera, továrna na plst

1945 Používaný

Tkalcovna Adolf Jandera za druhé světové války plnila objemné zakázky pro německou armádu a v této těžké době tím zaručovala i prosperitu úpravně Jindřicha a Emmy Janderových, která jejich látky zpracovávala. V barevně před možným nástupem do říše chránili nejednoho místního tím, že zde byli přijati do práce. Pracovalo zde 58 dělníků, 73 dělnic, 20 úředníků a 3 úřednice. [2] Po druhé světové válce, v květnu 1945 byla na podnik uvalena národní správa. [1]

1940 Stavební úpravy

Závod zakoupili v roce 1940 Ema Janderová a Jindřich Jandera. Dosavadní výroba byla nahrazena továrnou na plst, která doposud fungovala v Panském mlýně, ale prostory už nebyly vyhovující. Staré stroje byly rozprodány do jiných firem, a nebo skončily ve starém železe. Nová výroba se zaměřovala na zpracování zvířecí srsti a ovčí vlny příměsí umělých vláken. Výsledným produktem byla tabule, plst, kotouče, využívané hlavně v kovoprůmyslu. Značná část produkce byla směřována na export do zahraničí. Hlavními vývozními zeměmi bylo Nizozemí, Norsko, Švýcarsko, ale také Palestina. [1]

1927 Prázdný

O pět let později zde byla zastavena výroba, dělníci byli propuštěni a objekt začal chátrat. [1]

1922 Používaný

Textilní závody v Hořicích byly v roce 1922 přetvořeny na firmu Texa, která bohužel měla velmi špatné výdělkové poměry a dělníci byli nuceni hledat práci v jiných továrnách. V této době zde pracovala přes dvě stě dělníků. [1]

1920 Používaný

V roce 1920 byl závod za milion korun československých prodán firmě Textilní závody v Hořicích. [1] [2]

1907 Používaný

Majiteli se stali Hubert (syn Jana Hernycha) a jeho manželka Marie. [2]

1889 Používaný

9. října 1889 prodal Florian Hernych svoji polovinu paní Terezii, manželce Jana Hernycha. Vznikla firma Jan Hernych ml. mechanická tkalcovna, úpravna a bělidlo. Protože se tu tkaniny často barvily na modro, říkalo se tu U modráka. V době vlastnictví Hernychů, byl závod rozšiřován a modernizován. [1] [2]

1886 Používaný

Modernizace rodinu přivedla do vysokých dluhů a roku 1886 závod v dražbě koupil Josef Zajíček (1808-1887). Zajíček byl však již vysokého věku a proto závod pronajal Jindřichovi Janderovi. [1] Za Vorlovnu, tak se tomuto nabytému majetku začalo říkat, dal 6050 zlatých. Pan Zajíček ale v roce 1887 zemřel a to bez poslední vůle. Existovala však ústní dohoda, že majetek přenechá své dceři provdané Tiché. Ta se souhlasem svých sourozenců (měla jich pět) majetek obratem ruky prodala 30.4.1888 za 7000 zlatých bratrům Florianu a Janu Hernychovým, dalším významným továrníkům v Ústí nad Orlicí. [2]

1879 Používaný

František Vorel 2. května zemřel, aniž by po sobě zanechal poslední vůli. Živnosti se ujala vdova Antonie, které pomáhal její jednačtyřicetiletý syn Josef. Ten se později oženil se slečnou Annou Želudovou a společně pak koupili 28.6.1881 od matky Antonie barevnu s mandlovnou za 4100 zlatých. [2]

1877 Stavební úpravy

V osmdesátých letech 19. století, konkrétně v roce 1877 koupili barevnu František a Antonie Vorlovi z Borohrádku, kteří závod modernizovali a rozšířili. [1] Koupili ji za 2920 zlatých. [2]

1800 Používaný

Pan Jahoda celý svůj majetek prodal synovi, také Janovi za 2000 zlatých. [2]

1750 Vznik

První písemné zmínky o zdejším závodu pochází z padesátých let 18. století. Václav Jahoda odkoupil od obce ústecké část louky za ,,Panským mlýnem“. Jeho syn Jan Jahoda na tomto místě vystavěl barevnu s obytnou částí. [1] Jiný zdroj uvádí, že to bylo v letech 1792 - 1974. Pro mandl nechal v těsném sousedství postavit ještě druhou v podstatě stejnou budovu, za kterou byl navíc chlév. Místní podnik familiárně nazývaly Jahodovna. [2]