Okolo Světlého vrchu

Trasa vede z Friesových bud na Klínové boudy. V krkonošských boudách se od pradávna hospodařilo. Situace se změnila na přelomu 19. a 20. století, kdy velký rozvoj turistického ruchu napomohl tomu, že řada z nich začala poskytovat i ubytování a pohostinství pro kolemjdoucí. Pojďte se u některých z nich zastavit a zavzpomínat na jejich historii. (autor trasy: Radomír Kočí, audio průvodce: Matěj Skalický)

Kvízová otázka
Od kterého roku vlastnil Luční Franta boudu Kuprovku?
Parametry trasy
Typ:
Pěší
Délka:
5 km
Čas:

Objekty na trase

1

Na rozdíl od stejně vysoko položených lučních enkláv nebyly na Klínovkách jen letní boudy, ale horalé tu žili celoročně. Proto sem chodil už od roku 1814 privátní učitel z nedalekých Rennerových bud. Kvalifikaci učitele tehdy splňoval i vojenský vysloužilec. Kantor žil velmi chudě, rodiče platili za žáka jen 3 krejcary týdně. Od některých se mu nedostalo ani této úředně stanovené almužny. V roce 1903, kdy zde žila ve dvanácti chalupách téměř stovka lidí, obec Volský Důl, pod kterou Klínové boudy tehdy patřily, postavila pro zdejších osmadvacet dětí tuto vlastní jednotřídní školu čp 90. Chata, či spíše škola, postupem času dostala příhodný název Kantorská, lidově Kantorka. Navíc, vlastníkem chaty je i v roce 2020 školní zařízení - Českomoravský odborový svaz pracovníků školství Základní organizace Gymnázium Vrchlabí, ve zkratce, majitelem je zdejší vrchlabské gymnázium, které chatu používá k rekreaci svých studentů a zaměstnanců.

1

Na rozdíl od stejně vysoko položených lučních enkláv nebyly na Klínovkách jen letní boudy, ale horalé tu žili celoročně. Proto sem chodil už od roku 1814 privátní učitel z nedalekých Rennerových bud. Kvalifikaci učitele tehdy splňoval i vojenský vysloužilec. Kantor žil velmi chudě, rodiče platili za žáka jen 3 krejcary týdně. Od některých se mu nedostalo ani této úředně stanovené almužny. V roce 1903, kdy zde žila ve dvanácti chalupách téměř stovka lidí, obec Volský Důl, pod kterou Klínové boudy tehdy patřily, postavila pro zdejších osmadvacet dětí tuto vlastní jednotřídní školu čp 90. Chata, či spíše škola, postupem času dostala příhodný název Kantorská, lidově Kantorka. Navíc, vlastníkem chaty je i v roce 2020 školní zařízení - Českomoravský odborový svaz pracovníků školství Základní organizace Gymnázium Vrchlabí, ve zkratce, majitelem je zdejší vrchlabské gymnázium, které chatu používá k rekreaci svých studentů a zaměstnanců.

2

Do roku 1945 hospodařila v tomto horském stavení, které se dochovalo v téměř původní podobě, rodina Lahrova. Wenzel Lahr byl ve své době nejúspěšnější běžec na lyžích. Padl ale v první světové válce. Po roce 1920 se jeho vdova Anna Lahrová přestěhovala se svými dvěma syny do Harrachova. Starší z nich, Hans Lahr, se později stal velmi známým běžcem na lyžích a světovým rekordmanem ve skoku na lyžích. V roce 1964 koupila horskou boudu od místního lékaře rodina Varclova. Na rodinné farmě v roce 2019 žije Ladislav Varcl se svou rodinou (manželka a tři dcery). Pan Varcl zde trvale žije už od svých 18 let. Osvojil si moudrost původních německy hovořících horalů, kteří zmizeli z hor na konci druhé světové války. Chovají zde 101 ovcí, pět koz, jednu krávu na mléko, osm býků náhorního skotského skotu a dva tažné koně. Už brzy zde turisté budou moct ochutnat nejen produkty původních obyvatel Krkonoš, ale třeba i domácí klobásky nebo sýry.

2

Do roku 1945 hospodařila v tomto horském stavení, které se dochovalo v téměř původní podobě, rodina Lahrova. Wenzel Lahr byl ve své době nejúspěšnější běžec na lyžích. Padl ale v první světové válce. Po roce 1920 se jeho vdova Anna Lahrová přestěhovala se svými dvěma syny do Harrachova. Starší z nich, Hans Lahr, se později stal velmi známým běžcem na lyžích a světovým rekordmanem ve skoku na lyžích. V roce 1964 koupila horskou boudu od místního lékaře rodina Varclova. Na rodinné farmě v roce 2019 žije Ladislav Varcl se svou rodinou (manželka a tři dcery). Pan Varcl zde trvale žije už od svých 18 let. Osvojil si moudrost původních německy hovořících horalů, kteří zmizeli z hor na konci druhé světové války. Chovají zde 101 ovcí, pět koz, jednu krávu na mléko, osm býků náhorního skotského skotu a dva tažné koně. Už brzy zde turisté budou moct ochutnat nejen produkty původních obyvatel Krkonoš, ale třeba i domácí klobásky nebo sýry.

3

Boudu před 2. světovou válkou vlastnila manželé Rennerovi. Ti měli tři děti, nejmladší z nich se jmenuje Edith, která nám v roce 2018 doplnila historii zdejších bud. Otec paní Edith, stejně jako jeho bratr, padl na východní frontě. Jeho paní byla se svými třemi dětmi v roce 1945 vystěhována do východní zóny. Objekt za socialismu převzala Tesla Hloubětín. V roce 2003 byla soukromým majitelem koupena tato bouda známá jako bouda „Tesla“ od firmy Tesla Hloubětín. V letech 2005 – 2010 byla bouda kompletně zrekonstruována a otevřena veřejnosti pod názvem „Nová Klínovka“. V roce 2016 boudu koupila společnost Infinmed s.r.o., která se záměrem dát boudě opět život zde začala poskytovat ubytování a možnost navštívit zdejší výbornou restauraci. Nové jméno zní „Bouda Klínovka“. Od roku 2017 se Bouda Klínovka stala součástí aktiv firmy Horský ranč Klínové Boudy s.r.o., která zde na přilehlých pozemcích hospodaří.

3

Boudu před 2. světovou válkou vlastnila manželé Rennerovi. Ti měli tři děti, nejmladší z nich se jmenuje Edith, která nám v roce 2018 doplnila historii zdejších bud. Otec paní Edith, stejně jako jeho bratr, padl na východní frontě. Jeho paní byla se svými třemi dětmi v roce 1945 vystěhována do východní zóny. Objekt za socialismu převzala Tesla Hloubětín. V roce 2003 byla soukromým majitelem koupena tato bouda známá jako bouda „Tesla“ od firmy Tesla Hloubětín. V letech 2005 – 2010 byla bouda kompletně zrekonstruována a otevřena veřejnosti pod názvem „Nová Klínovka“. V roce 2016 boudu koupila společnost Infinmed s.r.o., která se záměrem dát boudě opět život zde začala poskytovat ubytování a možnost navštívit zdejší výbornou restauraci. Nové jméno zní „Bouda Klínovka“. Od roku 2017 se Bouda Klínovka stala součástí aktiv firmy Horský ranč Klínové Boudy s.r.o., která zde na přilehlých pozemcích hospodaří.

4

Nosiči, kteří v krosnách na zádech z dolů ve Svatém Petru přenášeli železnou rudu do Dolního dvora si na tomto místě nejprve zřídili jednoduchý dřevěný přístřešek. Místo pro ně bylo zajímavé z více důvodů - zdejší pramen jim poskytl vítané občerstvení a místo je svahem Zadní Planiny relativně chráněno před studenými severními a severozápadními větry. Z dřevěného přístřešku postupně vyrostla solidní bouda. Během rozmachu turistiky na konci 19. století se na každé horské luční enklávě alespoň jedna chalupa přeměnila v horský ubytovací hostinec. Manželé Buchbergerovi, boudu, která se na tomto místě nacházela, přestavěli na brzy Klínovou boudu, která se stala dobře zavedeným horským hostincem s dvanácti vytápěnými místnostmi. V roce 1912 Klínová bouda vyhořela, Herrmann Buchberger ji ale ihned vystavěl znovu. Na další fungování Klínové boudy už síly Herrmann Buchberger ale neměl, a tak ji hned v následujícím roce prodal třem bratrům Bönschovým z Luční boudy. Bouda byla poté několikrát přestavěna. V roce 1926 bratři Bönschové ustanovili správcem Klínové boudy Johanna Brauna z Braunbergu. Pro něj tragicky skončila 2 sv. válka. Čeští partyzáni ho za nepovolené držení zbraně přímo před boudou bez soudu zastřelili, když předtím přinutili sousední starousedlíky, aby mu vykopali hrob. V roce 1963 přešla Klínovka do vlastnictví státního podniku Interhotely Krkonoše. V roce 1970, z důvodu výbuchu dieselového agregátu, kompletně vyhořela a už nebyla obnovena.

4

Nosiči, kteří v krosnách na zádech z dolů ve Svatém Petru přenášeli železnou rudu do Dolního dvora si na tomto místě nejprve zřídili jednoduchý dřevěný přístřešek. Místo pro ně bylo zajímavé z více důvodů - zdejší pramen jim poskytl vítané občerstvení a místo je svahem Zadní Planiny relativně chráněno před studenými severními a severozápadními větry. Z dřevěného přístřešku postupně vyrostla solidní bouda. Během rozmachu turistiky na konci 19. století se na každé horské luční enklávě alespoň jedna chalupa přeměnila v horský ubytovací hostinec. Manželé Buchbergerovi, boudu, která se na tomto místě nacházela, přestavěli na brzy Klínovou boudu, která se stala dobře zavedeným horským hostincem s dvanácti vytápěnými místnostmi. V roce 1912 Klínová bouda vyhořela, Herrmann Buchberger ji ale ihned vystavěl znovu. Na další fungování Klínové boudy už síly Herrmann Buchberger ale neměl, a tak ji hned v následujícím roce prodal třem bratrům Bönschovým z Luční boudy. Bouda byla poté několikrát přestavěna. V roce 1926 bratři Bönschové ustanovili správcem Klínové boudy Johanna Brauna z Braunbergu. Pro něj tragicky skončila 2 sv. válka. Čeští partyzáni ho za nepovolené držení zbraně přímo před boudou bez soudu zastřelili, když předtím přinutili sousední starousedlíky, aby mu vykopali hrob. V roce 1963 přešla Klínovka do vlastnictví státního podniku Interhotely Krkonoše. V roce 1970, z důvodu výbuchu dieselového agregátu, kompletně vyhořela a už nebyla obnovena.

5

Ke vzniku objektu napomohl velký rozvoj turistického ruchu na začátku 20. století v Krkonoších. Přiliv turistů a významná křižovatka několika cest zřejmě dala podnět zdejšímu podnikavci k pronajmutí si tohoto pozemku od lesní správy a stlučení dřevěné boudy. Bufet leží na nejstarší stezce přes hřebeny Krkonoš takzvané "Slezské cestě". Procházela tudy hranice mezi panstvím Maršovským a Vrchlabským, později mezi krajem Královehradeckým a Bydžovským, okresem Trutnov a Vrchlabí a nyní je zde trojmezí obcí Pec pod Sněžkou, Strážné a Špindlerův Mlýn. Původní dřevěný objekt zachvátil v roce 1979 požár. Na místě poté vznikl nový objekt. Projekt na „Občerstvovací stanici Strážné – Rozcestí“ byl realizován Ing. arch. Polákem. Investorem byly Interhotely Krkonoše, dodavatelem Okresní stavební podnik Svitavy, provoz Polička.

5

Ke vzniku objektu napomohl velký rozvoj turistického ruchu na začátku 20. století v Krkonoších. Přiliv turistů a významná křižovatka několika cest zřejmě dala podnět zdejšímu podnikavci k pronajmutí si tohoto pozemku od lesní správy a stlučení dřevěné boudy. Bufet leží na nejstarší stezce přes hřebeny Krkonoš takzvané "Slezské cestě". Procházela tudy hranice mezi panstvím Maršovským a Vrchlabským, později mezi krajem Královehradeckým a Bydžovským, okresem Trutnov a Vrchlabí a nyní je zde trojmezí obcí Pec pod Sněžkou, Strážné a Špindlerův Mlýn. Původní dřevěný objekt zachvátil v roce 1979 požár. Na místě poté vznikl nový objekt. Projekt na „Občerstvovací stanici Strážné – Rozcestí“ byl realizován Ing. arch. Polákem. Investorem byly Interhotely Krkonoše, dodavatelem Okresní stavební podnik Svitavy, provoz Polička.

6

Svůj název Dvorská bouda nese podle příslušnosti k dvorskému hospodářství vrchlabského panství Morzinů. Z počátku se jednalo o letní boudu, tedy stavení obývané pouze v letním období od května do října, kdy se sem vyháněl dobytek k pastvě. Prvním i posledním, tedy jediným známým rodem, který na boudě hospodařil, byli Adolfové. Na počátku 20. let 20. století se bouda začala přizpůsobovat turistickému ruchu, vznikl v ní hostinec. Později nabízela hostům 20 pokojů k noclehu. Adolfové vlastnili boudu až do roku 1945. K boudě patřilo zhruba 5 hektarů luk, několik dalších hektarů bylo propachtováno, takže tu Adolfové mohli chovat do deseti krav. Poslední majitelka paní Adolfová musela boudu opustit roku 1946. Po válce se zde měnili národní správci a nakonec boudu získala kladenská Poldi. Po roce 2000 se bouda dostala do problémů, byla uzavřena a chátrala. V roce 2019 se snad zdá, že se konečně zachránila a opět slouží pro návštěvníky.

6

Svůj název Dvorská bouda nese podle příslušnosti k dvorskému hospodářství vrchlabského panství Morzinů. Z počátku se jednalo o letní boudu, tedy stavení obývané pouze v letním období od května do října, kdy se sem vyháněl dobytek k pastvě. Prvním i posledním, tedy jediným známým rodem, který na boudě hospodařil, byli Adolfové. Na počátku 20. let 20. století se bouda začala přizpůsobovat turistickému ruchu, vznikl v ní hostinec. Později nabízela hostům 20 pokojů k noclehu. Adolfové vlastnili boudu až do roku 1945. K boudě patřilo zhruba 5 hektarů luk, několik dalších hektarů bylo propachtováno, takže tu Adolfové mohli chovat do deseti krav. Poslední majitelka paní Adolfová musela boudu opustit roku 1946. Po válce se zde měnili národní správci a nakonec boudu získala kladenská Poldi. Po roce 2000 se bouda dostala do problémů, byla uzavřena a chátrala. V roce 2019 se snad zdá, že se konečně zachránila a opět slouží pro návštěvníky.

7

V roce 1850 vlastnil boudu Johann Adolf. Tato rodina vlastnila i nedalekou Dvorskou boudu. S dcerou Johanna Adolfa se oženil Franz Bradler z Hanapetrovy Paseky. Později jako Adolfův zeť boudu zdědil. Syn Franze Bradlera, taktéž Franz, přezdívaný Luční Franta, vlastnil boudu od roku 1908. Byl zručným tesařem a šikovným řemeslníkem, za znovuzrození mu a jeho dvěma nejstarším synům, také výborným muzikantů, vděčil nejeden vyhořelý dům v širokém okolí. Vyráběl i opravoval saně, sudy i dřevěné škopky na krmení krav. Bouda nabízela i ubytování, které Bradler rok od roku vylepšoval. Hostinská místnost poskytovala daleké výhledy do kraje, za velmi jasného počasí prý byly k rozeznání dokonce pražské věže. Všichni čtyři synové se proti své vůli ocitli na bojištích 2. světové války, jeden z nich se nevrátil a byl prohlášen za zmizelého. Rodina musela odejít roku 1946. Mezi následujícími majiteli byl také jeden z moravských měděných dolů, po nich nese bouda své jméno, měď je latinsky Cuprum.

7

V roce 1850 vlastnil boudu Johann Adolf. Tato rodina vlastnila i nedalekou Dvorskou boudu. S dcerou Johanna Adolfa se oženil Franz Bradler z Hanapetrovy Paseky. Později jako Adolfův zeť boudu zdědil. Syn Franze Bradlera, taktéž Franz, přezdívaný Luční Franta, vlastnil boudu od roku 1908. Byl zručným tesařem a šikovným řemeslníkem, za znovuzrození mu a jeho dvěma nejstarším synům, také výborným muzikantů, vděčil nejeden vyhořelý dům v širokém okolí. Vyráběl i opravoval saně, sudy i dřevěné škopky na krmení krav. Bouda nabízela i ubytování, které Bradler rok od roku vylepšoval. Hostinská místnost poskytovala daleké výhledy do kraje, za velmi jasného počasí prý byly k rozeznání dokonce pražské věže. Všichni čtyři synové se proti své vůli ocitli na bojištích 2. světové války, jeden z nich se nevrátil a byl prohlášen za zmizelého. Rodina musela odejít roku 1946. Mezi následujícími majiteli byl také jeden z moravských měděných dolů, po nich nese bouda své jméno, měď je latinsky Cuprum.

8

Grohmanova bouda, byla na přelomu 19. a 20. století proslulá svými mléčnými výrobky, které se dvakrát týdně dopravovaly do Vrchlabí a prodávaly se širokému okruhu stálých zákazníků. Rodina Erbenů, která boudu již v 18. století osídlila, byla proslulá svou spořivostí. V Úpském údolí se o nich nehovořilo jinak než jako o Rotschildů z Rennerovek. Stejně jako svými mléčnými výrobky se bouda proslavila výbornou kuchyní, proto byla téměř stále plná hostů. Z boudy pocházel Pepi Erben, jeden z nejlepších německých poválečných lyžařů sjezdařů, který se roku 1952 zúčastnil zimní olympiády v Oslu. V roce 2019 Grohmanova bouda poskytuje celoroční ubytování.

8

Grohmanova bouda, byla na přelomu 19. a 20. století proslulá svými mléčnými výrobky, které se dvakrát týdně dopravovaly do Vrchlabí a prodávaly se širokému okruhu stálých zákazníků. Rodina Erbenů, která boudu již v 18. století osídlila, byla proslulá svou spořivostí. V Úpském údolí se o nich nehovořilo jinak než jako o Rotschildů z Rennerovek. Stejně jako svými mléčnými výrobky se bouda proslavila výbornou kuchyní, proto byla téměř stále plná hostů. Z boudy pocházel Pepi Erben, jeden z nejlepších německých poválečných lyžařů sjezdařů, který se roku 1952 zúčastnil zimní olympiády v Oslu. V roce 2019 Grohmanova bouda poskytuje celoroční ubytování.

9

Přízemní lidová stavba se sedlovou střechou byla postavena v poslední čtvrtině 19. století. Kolem roku 1950 na ní proběhly stavební úpravy. V roce 2019 je ale objekt dlouhodobě prázdný a chátrající, viz i galerie na kartě objektu.

9

Přízemní lidová stavba se sedlovou střechou byla postavena v poslední čtvrtině 19. století. Kolem roku 1950 na ní proběhly stavební úpravy. V roce 2019 je ale objekt dlouhodobě prázdný a chátrající, viz i galerie na kartě objektu.

10

Původním majitelem horského hospodářství byl August Thomas Fries, potom jeho bratr Josef. Od něj dům získal Vinzenz Lahr z Klínovek č. 84, který usedlost po požáru kolem roku 1910 znovu vybudoval. Poté prodal dům Josefu Buchbergrovi, kterého také známe z Klínovek z původní Klínovky. V roce 1921 se odstěhoval i Buchberger. Dům od něj koupil Josef Hoffman, přebudoval jej a přikoupil ještě pozemky sousedního domu č.p. 96. Hospodářství tak čítalo pět hektarů luk, pět krav, jalovici a tažného koně. V roce 1935 získal Josef Hoffman licenci k provozování pohostinství. Hostinec se stal oblíbeným místem. Při oblíbených tanečních večírcích zde hrála Rennerova kapela. V roce 1945 byla rodina Hoffmanova odsunuta a stavení bylo přiděleno českému podnikateli jako hostinec a ubytovna. Po roce 1948 byla ale budova vyvlastněna a stala se majetkem pražských Škodových závodů. V roce 1987 byla budova kompletně zbourána a nově vystavěna jako „Friesova bouda“ blíže k lesu. V roce 2011, majitel, pan Matuška Robert z Brna, boudu zmodernizoval a ve stráni pod boudou o rok později postavil další ubytovací objekt s restaurací a minipivovarem - Penzion Andula. V roce 2012 si boudy pronajal Karel Polívka. Ten je například autorem Krkonošské pivní stezky, která propojuje šest lokálních minipivovarů a měří 35 kilometrů.

10

Původním majitelem horského hospodářství byl August Thomas Fries, potom jeho bratr Josef. Od něj dům získal Vinzenz Lahr z Klínovek č. 84, který usedlost po požáru kolem roku 1910 znovu vybudoval. Poté prodal dům Josefu Buchbergrovi, kterého také známe z Klínovek z původní Klínovky. V roce 1921 se odstěhoval i Buchberger. Dům od něj koupil Josef Hoffman, přebudoval jej a přikoupil ještě pozemky sousedního domu č.p. 96. Hospodářství tak čítalo pět hektarů luk, pět krav, jalovici a tažného koně. V roce 1935 získal Josef Hoffman licenci k provozování pohostinství. Hostinec se stal oblíbeným místem. Při oblíbených tanečních večírcích zde hrála Rennerova kapela. V roce 1945 byla rodina Hoffmanova odsunuta a stavení bylo přiděleno českému podnikateli jako hostinec a ubytovna. Po roce 1948 byla ale budova vyvlastněna a stala se majetkem pražských Škodových závodů. V roce 1987 byla budova kompletně zbourána a nově vystavěna jako „Friesova bouda“ blíže k lesu. V roce 2011, majitel, pan Matuška Robert z Brna, boudu zmodernizoval a ve stráni pod boudou o rok později postavil další ubytovací objekt s restaurací a minipivovarem - Penzion Andula. V roce 2012 si boudy pronajal Karel Polívka. Ten je například autorem Krkonošské pivní stezky, která propojuje šest lokálních minipivovarů a měří 35 kilometrů.