Po stopách Porkertů

Kdysi největší železárnu Orlických hor vyrábějící světoznámé mlýnky na maso značky Porkert, které se vyvážely do celého světa, založil na konci 19. století Josef Porkert. Ten sem byl povolán z Krušných hor, aby se stal správcem zdejší malé huti. Marně tehdejším majitelům radil ať huť modernizují. Majitelé ji nakonec uzavřeli, rodina Porkertova si ji hned pronajala, po několika letech koupila a vybudovala legendární továrnu, která zaměstnávala lidi z širokého okolí. (autor trasy: Radomír Kočí, audio průvodce: Vojtěch Řehák)

Kvízová otázka
Ve kterém roce se vrací syn Vilém mladší z USA?
Parametry trasy
Typ:
Auto (nejkratší)
Délka:
3 km
Čas:

Objekty na trase

1

František Kolovrat-Libštejnský, nejvyšší purkrabí Království českého, vystavěl Růženinu huť ve Skuhrově nad Bělou v roce 1817. Z této doby pochází i správní objekt čp. 42 u kterého se nacházíme. V roce 1859 byl povolán z městečka Abertamy v Krušných horách Josef Porkert, absolvent báňské akademie v Příbrami. Stal se správcem na dolech v Dobrém a od roku 1863 i správcem Růženiny huti. V tomto domě žil i se svou rodinou. Prosperita huti i přes velké úsilí nového správce neustále klesala. Hlavním důvodem byl malý obsah železa v rudě, vysoké dopravní náklady a konkurence nově zřizovaných železáren. Marně majitelům správce Josef Porkert radil, do Růženiny huti nebyli ochotni investovat. Provoz byl pro malou rentabilitu výroby v roce 1880 zastaven. Hned v následujícím roce si ji pronajímá Josef Porkert a provoz obnovuje a modernizuje. Od r. 1882 v huti působí i jeho syn Vilém Porkert. Od r. 1895, po smrti otce, vedou huť jeho oba synové Vilém a Eduard, kteří v roce 1897 huť i odkoupili od hraběnky Olgy Kolovratské-Libštejnské za 23.500 zlatých.

1

František Kolovrat-Libštejnský, nejvyšší purkrabí Království českého, vystavěl Růženinu huť ve Skuhrově nad Bělou v roce 1817. Z této doby pochází i správní objekt čp. 42 u kterého se nacházíme. V roce 1859 byl povolán z městečka Abertamy v Krušných horách Josef Porkert, absolvent báňské akademie v Příbrami. Stal se správcem na dolech v Dobrém a od roku 1863 i správcem Růženiny huti. V tomto domě žil i se svou rodinou. Prosperita huti i přes velké úsilí nového správce neustále klesala. Hlavním důvodem byl malý obsah železa v rudě, vysoké dopravní náklady a konkurence nově zřizovaných železáren. Marně majitelům správce Josef Porkert radil, do Růženiny huti nebyli ochotni investovat. Provoz byl pro malou rentabilitu výroby v roce 1880 zastaven. Hned v následujícím roce si ji pronajímá Josef Porkert a provoz obnovuje a modernizuje. Od r. 1882 v huti působí i jeho syn Vilém Porkert. Od r. 1895, po smrti otce, vedou huť jeho oba synové Vilém a Eduard, kteří v roce 1897 huť i odkoupili od hraběnky Olgy Kolovratské-Libštejnské za 23.500 zlatých.

2

V těchto místech se nacházela samotná Růženina huť. V roce 1899 pracovalo v Růženině huti již asi 80 dělníků. Růženinu huť poničila v roce 1998 katastrofální povodeň a poté byl areál postupně likvidován. 

Jaký byl vývoj rodinné společnosti před I. sv. válkou? Prosperovala. V roce 1895 zde byla zahájena výroba piánových desek z litiny, které se až do té doby dělaly z taženého železa. Byla to doslova epochální novinka. Dodávaly se například i firmě Petrof v Hradci Králové a do celého Rakouska - Uherska. V roce 1906 koupili bratři nedaleké budovy tehdy již neprovozované „První aparátní barvírny pánů Seykorů“. Zařídili ji na výrobu ručních kuchyňských strojků. Stala se jedinou továrnou tohoto druhu na území tehdejší monarchie, s odbytem nebyly problémy. V roce 1911 bylo vyráběno již kolem 100 000 kusů kuchyňských strojků ročně. Nosným výrobkem byl mlýnek na maso, vyráběný podle amerického systému Enterprise.

2

V těchto místech se nacházela samotná Růženina huť. V roce 1899 pracovalo v Růženině huti již asi 80 dělníků. Růženinu huť poničila v roce 1998 katastrofální povodeň a poté byl areál postupně likvidován. 

Jaký byl vývoj rodinné společnosti před I. sv. válkou? Prosperovala. V roce 1895 zde byla zahájena výroba piánových desek z litiny, které se až do té doby dělaly z taženého železa. Byla to doslova epochální novinka. Dodávaly se například i firmě Petrof v Hradci Králové a do celého Rakouska - Uherska. V roce 1906 koupili bratři nedaleké budovy tehdy již neprovozované „První aparátní barvírny pánů Seykorů“. Zařídili ji na výrobu ručních kuchyňských strojků. Stala se jedinou továrnou tohoto druhu na území tehdejší monarchie, s odbytem nebyly problémy. V roce 1911 bylo vyráběno již kolem 100 000 kusů kuchyňských strojků ročně. Nosným výrobkem byl mlýnek na maso, vyráběný podle amerického systému Enterprise.

3

Vilém Porkert, syn zakladatele rodinné továrny Josefa Porkerta staršího, zakoupil roku 1899 tento domek čp. 59. Sem se rodina přestěhovala ze správního objektu u Růženiny huti. Vilémovi se zde narodil syn Josef a Vilém mladší. Dům byl rozšířen tak, že dostal charakter vily. Bratrovi, Eduardovi, se narodil syn Eduard mladší. V roce 1912 po těžké nemoci umírá Eduard starší, dále řídí společnost jen jeho bratr Vilém starší. Synové, zástupci třetí generace Porkertů, postupně odjíždějí na zkušenou do zahraničí. Po roce 1914, za 1. sv. války, většina dělníků musela narukovat. Vilém starší však nemusel, protože byl zdejším starostou, továrna, i  když omezeně,  pokračovala ve výrobě dál.

Jaký byl vývoj za první republiky? V roce 1928 se vrací syn Vilém mladší z USA a v roce 1929 syn Josef z Německa. Oba se zapojují do řízení společnosti. V té době nastává další rozvoj podniku. Počet zaměstnanců se zvyšuje, roku 1929 je vyroben rekordní počet 400 tis. kusů různých strojků, dochází k celkové přestavbě slévárny. Společně překonávají i období světové hospodářské krize. V roce 1934 se k nim ještě připojuje Eduard mladší. V roce 1935 tragicky umírá Vilém starší. Pod vedením Josefa a Viléma mladších, dochází k dalším přestavbám a modernizaci výroby. Sortiment kuchyňských strojků se rozšiřuje o elektrospotřebiče (žehličky, sporáky, žehlící stroje, šlehače) a po válce i o universální kuchyňský robot - zřejmě první v Evropě.

3

Vilém Porkert, syn zakladatele rodinné továrny Josefa Porkerta staršího, zakoupil roku 1899 tento domek čp. 59. Sem se rodina přestěhovala ze správního objektu u Růženiny huti. Vilémovi se zde narodil syn Josef a Vilém mladší. Dům byl rozšířen tak, že dostal charakter vily. Bratrovi, Eduardovi, se narodil syn Eduard mladší. V roce 1912 po těžké nemoci umírá Eduard starší, dále řídí společnost jen jeho bratr Vilém starší. Synové, zástupci třetí generace Porkertů, postupně odjíždějí na zkušenou do zahraničí. Po roce 1914, za 1. sv. války, většina dělníků musela narukovat. Vilém starší však nemusel, protože byl zdejším starostou, továrna, i  když omezeně,  pokračovala ve výrobě dál.

Jaký byl vývoj za první republiky? V roce 1928 se vrací syn Vilém mladší z USA a v roce 1929 syn Josef z Německa. Oba se zapojují do řízení společnosti. V té době nastává další rozvoj podniku. Počet zaměstnanců se zvyšuje, roku 1929 je vyroben rekordní počet 400 tis. kusů různých strojků, dochází k celkové přestavbě slévárny. Společně překonávají i období světové hospodářské krize. V roce 1934 se k nim ještě připojuje Eduard mladší. V roce 1935 tragicky umírá Vilém starší. Pod vedením Josefa a Viléma mladších, dochází k dalším přestavbám a modernizaci výroby. Sortiment kuchyňských strojků se rozšiřuje o elektrospotřebiče (žehličky, sporáky, žehlící stroje, šlehače) a po válce i o universální kuchyňský robot - zřejmě první v Evropě.

4

Tuto druhou vilu rodiny Porkertových, čp.58, postavil Vilém mladší v letech 1931–1932; nazývána byla „Novou vilou“. Místem stavby se stala parcela nedaleko „Staré vily“, zastavěná původně domkem a stodolou. Základem architektonického ztvárnění nové stavby byly prvky maurského slohu. Vilém mladší se stal stavebníkem již ve svých šestadvaceti letech, po návratu z cest po Evropě a Spojených státech, kde získával zkušenosti jako zaměstnanec v různých strojírenských firmách. Stavbu provedl jako kopii podle amerického časopisu. Architektem stavby byl Oto Ployer, příbuzný rodiny. Vilu stavěla pražská firma Hlaváček a Müller. Porkertovi bydleli ve vile do ledna 1949. Vila má v roce 2020 majitelku holandského původu, která v roce 2007 ukončila generální obnovu vily v jejím původním historickém ztvárnění.

Jaký byl vývoj rodinného podniku po skončení II. světové války? Z války vyšel podnik s neporušenými  budovami, nastává tak období dalšího rozvoje. Pak ale přichází rok 1948. Probíhá nezákonné uvalení národní správy, která byla později zrušena, avšak majitelé byli z řízení podniku prakticky vyloučeni. V roce 1948 byla firma znárodněna.

4

Tuto druhou vilu rodiny Porkertových, čp.58, postavil Vilém mladší v letech 1931–1932; nazývána byla „Novou vilou“. Místem stavby se stala parcela nedaleko „Staré vily“, zastavěná původně domkem a stodolou. Základem architektonického ztvárnění nové stavby byly prvky maurského slohu. Vilém mladší se stal stavebníkem již ve svých šestadvaceti letech, po návratu z cest po Evropě a Spojených státech, kde získával zkušenosti jako zaměstnanec v různých strojírenských firmách. Stavbu provedl jako kopii podle amerického časopisu. Architektem stavby byl Oto Ployer, příbuzný rodiny. Vilu stavěla pražská firma Hlaváček a Müller. Porkertovi bydleli ve vile do ledna 1949. Vila má v roce 2020 majitelku holandského původu, která v roce 2007 ukončila generální obnovu vily v jejím původním historickém ztvárnění.

Jaký byl vývoj rodinného podniku po skončení II. světové války? Z války vyšel podnik s neporušenými  budovami, nastává tak období dalšího rozvoje. Pak ale přichází rok 1948. Probíhá nezákonné uvalení národní správy, která byla později zrušena, avšak majitelé byli z řízení podniku prakticky vyloučeni. V roce 1948 byla firma znárodněna.

5

Nyní se nacházíme na místech, kde stály budovy barvírny Seykorů, tu v r. 1906 kupují bratři Porkertové Vilém a Eduard starší. Později zde budují strojírny, kde se vyráběli ruční kuchyňské strojky. Okolo roku 2015 proběhla demolice tohoto areálu. 

Jaký byl vývoj rodinné společnosti po znárodnění? Výroba spíše skomírala. I přes jisté modernizace podnik zastaral a jeho úroveň se podstatně snížila. Původní majitelé, Josef a Vilém ml. nejenže nesměli překročit práh svého dřívějšího podniku, ale byli v době totalitního režimu i se svými rodinami perzekuováni a sametové revoluce se nedožili. Vilém umírá v roce 1977 a Josef v roce 1985. V roce 1992 byl státní podnik privatizován. Restituční nárok se vztahoval jen na pozemky a původní budovy. Ostatní (technologie, zásoby, rozpracované výrobky atd.) musela rodina Porkertova dokoupit. Jednalo se tak pouze o částečnou nápravu křivd způsobených totalitním režimem. Byla založena akciová společnost složená z členů čtvrté generace rodiny a obnovena firma společnost Porkert.

5

Nyní se nacházíme na místech, kde stály budovy barvírny Seykorů, tu v r. 1906 kupují bratři Porkertové Vilém a Eduard starší. Později zde budují strojírny, kde se vyráběli ruční kuchyňské strojky. Okolo roku 2015 proběhla demolice tohoto areálu. 

Jaký byl vývoj rodinné společnosti po znárodnění? Výroba spíše skomírala. I přes jisté modernizace podnik zastaral a jeho úroveň se podstatně snížila. Původní majitelé, Josef a Vilém ml. nejenže nesměli překročit práh svého dřívějšího podniku, ale byli v době totalitního režimu i se svými rodinami perzekuováni a sametové revoluce se nedožili. Vilém umírá v roce 1977 a Josef v roce 1985. V roce 1992 byl státní podnik privatizován. Restituční nárok se vztahoval jen na pozemky a původní budovy. Ostatní (technologie, zásoby, rozpracované výrobky atd.) musela rodina Porkertova dokoupit. Jednalo se tak pouze o částečnou nápravu křivd způsobených totalitním režimem. Byla založena akciová společnost složená z členů čtvrté generace rodiny a obnovena firma společnost Porkert.

6

Nacházíme se na místě, kde se v 19. století nacházely papírny W. Lercha, později opuštěné. V r. 1911 je kupují bratři Porkertové Vilém a Eduard starší a zřizují zde novou slévárnu „Lerchovnu“, kde se později vyrábí vodní turbíny a stroje pro kamenolomy. Sto let starý areál zůstal i v roce 2020 dispozičně beze změn. Patří firmě vyrábějící průmyslová a garážová vrata.

Jaký byl vývoj společnosti Porkert po revoluci? Pomocí úvěru byl zakoupen podnik ve velmi špatném stavu. Postupná obnova si vyžádala nesmírné úsilí. Vedení  se ujali zástupci čtvrté a páté generace rodiny Porkertů. V roce 1998 postihla firmu katastrofální povodeň, ale provoz byl znovu obnoven.  Náročná obnova, povodeň, tlak levnější, ale o to nekvalitnější, čínské konkurence. Vše se projevilo, jedna z nejstarších českých firem ohlásila bankrot v roce 2007. Značku Porkert koupila společnost Hanhart Morkovice s.r.o., která od roku 2012 začala prodávat kuchyňské výrobky s touto značkou. Malý tip na dovolenou v těchto místech na závěr. I v roce 2020 je v nedalekém Deštném místo spojené s rodinou Porkertů, v jejím vlastnictví je zdejší hotel Panorama.

6

Nacházíme se na místě, kde se v 19. století nacházely papírny W. Lercha, později opuštěné. V r. 1911 je kupují bratři Porkertové Vilém a Eduard starší a zřizují zde novou slévárnu „Lerchovnu“, kde se později vyrábí vodní turbíny a stroje pro kamenolomy. Sto let starý areál zůstal i v roce 2020 dispozičně beze změn. Patří firmě vyrábějící průmyslová a garážová vrata.

Jaký byl vývoj společnosti Porkert po revoluci? Pomocí úvěru byl zakoupen podnik ve velmi špatném stavu. Postupná obnova si vyžádala nesmírné úsilí. Vedení  se ujali zástupci čtvrté a páté generace rodiny Porkertů. V roce 1998 postihla firmu katastrofální povodeň, ale provoz byl znovu obnoven.  Náročná obnova, povodeň, tlak levnější, ale o to nekvalitnější, čínské konkurence. Vše se projevilo, jedna z nejstarších českých firem ohlásila bankrot v roce 2007. Značku Porkert koupila společnost Hanhart Morkovice s.r.o., která od roku 2012 začala prodávat kuchyňské výrobky s touto značkou. Malý tip na dovolenou v těchto místech na závěr. I v roce 2020 je v nedalekém Deštném místo spojené s rodinou Porkertů, v jejím vlastnictví je zdejší hotel Panorama.